Kollberg ji zamyšleně pozoroval.

"Takhle mám zůstat už pořád?" "
"Nemusíš."
"Jestli tě to baví, tak můžu. Po několika minutách se prý omdlí.
Mohl bys mě pak něčím přikrýt. Přehozem nebo tak."
"Ne, vstaň."
Pomalu, s lehkostí spustila nohy na zem a přes rameno se na něho podívala.
"Co bys tomu řekla, kdybych tě chtěl takhle fotografovat?"
"Co má znamenat to takhle? Mám být nahá?"
"Ano."
"A stát na rukou?"
"Třeba."
"Vždyť ani nemáš aparát."
"To tedy nemám. Ale o to tu nejde."
"To se ví, že můžeš, jestli chceš. Můžeš si se mnou dělat úplně všechno, co tě napadne. Řekla jsem ti to už před dvěma lety."
Neodpověděl. Stála pořád u zdi.
"A co bys s těmi fotografiemi dělal?"
"To je právě ta otázka."